Pan Jiří Grumlík je jedním z našich aktivních čtecích dědečků. Poctivě si do svého čtecího sešitu už 2 roky zapisuje zážitky z každého čtení. Kromě toho pak pro spolužáky svého vnuka zapsal i tyto vzpomínky na své dětství v období 2. světové války, které zde s jeho laskavým svolením uveřejňujeme:
Dobrý den, paní učitelko, dobrý den, milé děti,
můj vnuk Kuba mne požádal, abych pro vás napsal něco z mého dětství, z mých školních let, když jsem byl tak velký, jako jste nyní vy.
Chodím po cestičkách mého života již hezky dlouho. Zakrátko oslavím mé 80. narozeniny. Má paměť už není tak bystrá, jak bývala dříve, ale mé dětství si pamatuji docela dobře, protože probíhalo v době
2. světové války. Těch 6 let byla opravdu zlá doba plná násilí a krutosti. Na ulicích Prahy i v jiných částech naší země se procházeli cizí vojáci v ošklivých šedých uniformách s ostře nabitými zbraněmi. Večer co večer tatínkové museli zatemňovat okna, aby světlo z bytu neproniklo do ulice. Kdo to neudělal, byl přísně potrestán. Na konci války došlo k dvěma náletům a bombardování Prahy, při nichž zbytečně umírali nevinní lidé. My děti jsme se však vždy těšili na to, až začnou na střechách domů houkat sirény, to se vždy očekávalo další bombardování Prahy. Žáci z chlapecké i dívky z dívčí školy běželi pak rychle domů, schovávali se s rodiči do sklepů svých domů - a nemuseli se tak učit! Neměli jsme z toho rozum a plně nechápali celou tu hrůzu. Bylo nám 7- 8 let a měli jsme to jako zábavu.
Na ulicích nejezdila skoro žádná auta a tak jsme my děti mohly využívat prázdné ulice k různým hrám a rodiče i další příbuzní pak nemuseli mít strach, že se nám něco stane, že nás porazí nějaké auto.
Zejména v zimním období bývalo v těch válečných letech v Praze, ale i jinde, hodně sněhu a to byla zejména pro chlapce velká příležitost stavět sněhové barikády, koulovat se a hrát si na válku. Někdy jsme se koulovali tak dlouho, dokud nás maminky nezavolaly domů. Oblíbenou hrou chlapců byl fotbal, ale nikoliv s míčem, ten nikdo neměl, ale s tak zvaným “hadrákem”, což byly smotané ponožky a zašité tak, aby se nerozmotaly. Vydrželi jsme s tím hrát celé hodiny.
Do školy jsme chodili až do 5. třídy zvlášť děvčata (dívčí škola) a zvlášť chlapci. Kluci tak byli mimo jiné “ošizeni” o pošťuchování spolužaček. Ve školách v tu dobu vyučovali převážně páni učitelé a jen zřídka paní učitelky. Musím podotknout, že páni učitelé si dovedli zjednávat respekt a pořádek ve třídách a přitom používali různé druhy trestů. Třeba i rákosku. Bití za špatné chování rákoskou přes ruce nebo přes zadek nebylo žádnou výjimkou! Nikdo si však nestěžoval a nakonec všichni byli spokojeni. Učitelé proto, že udržují tím kázeň, žáci zase, že nepřinesou domů žádnou poznámku o špatném chování a rodiče doma, že mají hodné a vychované děti. V dnešní době by asi tento systém nebyl možný. Dříve to však dobře fungovalo.
Ve třídě jsme seděli v dlouhých, dubových zeleně natřených lavicích s otvory pro kalamáře, ve kterých byl vždy modrý nebo černý inkoust. Páni učitelé pak používali kalamáře s červeným inkoustem. Ke psaní jsme v 1. třídě potřebovali břidlicovou tabulku v rámu a k ní křídu na psaní a houbičku s hadříkem na mazání. Ke čtení jsme používali krásně ilustrovaný slabikář od známého malíře Mikoláš Alše. Slabikář se jmenoval “POUPATA”, dodnes si pamatuji z něho některé úryvky. Od 2. třídy jsme používali ke psaní ocelová pérka zasazená do dřevěných násadek, jejichž špičky jsme mnohdy v rozpacích žvýkali a “žužlali”. Co pohlavků jsme za to doma dostávali!
Protože byla válka, náš president Dr. Edvard Beneš byl v emigraci v Anglii a na stěnách ve třídách škol visely portréty německého vůdce Adolfa Hitlera. Německý jazyk byl povinný už od 1. třídy a nejlepší známka byla podle německého vzoru “6” a nejhorší “1”.
Byl to úplně jiný svět, než je ten současný, ve kterém teď žijete. V tu dobu neexistovaly žádné supermarkety ani obchody podobného druhu. Bylo jen skutečně málo kamenných obchůdků a málo zboží v nich. Maminky byly většinou v domácnosti a staraly se o výchovu dětí, zatímco tatínkové chodili do zaměstnání a vydělávali korunky na živobytí. Ale pozor! České koruny byly v tu dobu nahrazeny německými markami! Takové pamlsky jako jsou například cukrovinky, čokoláda, různé sladkosti a dokonce pomeranče, mandarinky, nebo banány, bylo možné sehnat jen o Vánocích! A to v omezeném množství.
Pokud šlo o dárky k svátku nebo k narozeninám, nebo šlo o vánoční dárky, musím říci, že v době války byl všeho nedostatek a tak i dárky byly velmi chudé, prostinké a velmi jednoduché. Avšak děti z nich měly stejně velkou radost jako máte i vy dnes, kdy existují úplně jiné a mnohdy velmi sofistikované a zároveň drahé hračky a jiné dárky. Neexistoval tehdy žádný internet, počítače, televize, mobily všeho druhu a chytré telefony či tablety a život byl chudší a jednodušší.
Milé děti, co říci závěrem. Snad jen to, že ve školách učili většinou přísní učitelé a učitelky, ale my děti jsme byly vychovávané k úctě a vážnosti k nim. I když jsme někdy zlobily, nebyly jsme drzé k nim a nedovolily jsme si jim odmlouvat. Naučili nás mnoho věci, dobrých věcí v nedobré době. Dodnes na některé z nich vzpomínám s vděčností.
Fotografie z té doby žádné nemám, ale dovolím si vám doporučit některé věci, které vám mohou připomenout doby dávno minulé. Pohádková knížka od spisovatele A.C.NORA “PAMĚTNÍ LIST” s představiteli našeho státu v době
1. republiky; a slovník česko-německý z doby před 1. světovou válkou a ještě starší z doby před 108 roky (1908).
Milé děti, jestli mohu, dám vám v konci mého povídání jednu radu zkušeného člověka, který toho hodně prožil. Mějte rádi své rodiče, prarodiče, učitelky, učitele a též své spolužáky a spolužačky. Ono se vám to zase všechno v dobrém vrátí a vy tak dosáhnete štěstí a spokojenosti!
To vám ze srdce přeje:
Kubíčkův děda Jirka