Program PŘEČTI

Dětem bych chtěla předat lásku ke knížkám. Dnes se hodně používají elektronické knihy, ale podle mě to nemá zdaleka takový půvab, jako když si člověk vezme tu papírovou knížku a listuje si v ní a občas udělá nějaké to oslí ucho. A ta knížka voní. To je přeci požitek.

Je to zaručená půlhodina štěstí týdně, kterou mi nikdo nevezme.

Na ulici jsem potkal jednu maminku, kterou jsem viděl poprvé a moc mi děkovala za to, co pro ty děti dělám. To člověka naplňuje pocitem uspokojení, ale i radosti, že pro ty děti děláme správnou věc.

Celý život jsem pracovala ve školství, takže by mi kontakt s dětmi v důchodu chyběl. A ti nejmenší jsou rádi, když se paní učitelka na chvíli vymění za někoho jiného. Někdo z nich ani svou babičku nemá, nebo má mladou, ještě pracující, která na čtení pohádek nemá čas. Rodiče taky ne, tak si jejich ratolesti poslech užijí ve školce. A taky si s námi rádi popovídají. Někdy se společně hodně nasmějeme, ale jen chvilku, jsem tam přeci hlavně proto, abych je uspala.

Desítky párů dětských očí se dívají a já spolu s nimi vstupuji také do krásného světa pohádek a k tomu mne napadají příběhy z mého dětství, které při tom vyprávím. A také dětská objetí a hlazení v těch krásných chvílích čtení přítomno tu je, a každý můj verš s námi souzní a lehounce se rýmuje. A protože také s dětmi kreslím na seminářích, je pro mne pohádkové čtení ve školce nádherným časem uvolnění, relaxace a krásného pocitu naplnění.

S knihami jsem vyrůstala (naši měli knihkupectví) a dodnes je pro mne kniha nepostradatelnou věcí. Největší záhadou v dnešní době je pro mne přijít na to, co bude děti bavit. Snad se mi to až dosud dařilo, ale přesto jsem měla dojem, že děti baví víc hra než čtení a tak jsme si i některé pohádky zinscenovali a kombinovali jsme čtení s písničkami a tanečky. Nejraději měly Zajíčka v své jamce.

Kdo by mohl dětem číst, ať se s nimi setkává, ať je poslouchá. Nejde jen o to jim číst, ale je poslouchat. Já mám báječnou zkušenost - ptala jsem se dětí, co chtějí číst, a byla jsem překvapená, jakou pestrost zájmů už jsem viděla.

Čtení v MŠ je pro mne neustále úžasným zdrojem energie a uvědomění si důležitosti budování krásných a podnětných vztahů mezi nejstaršími a nejmladšími jedinci.

Při čtení pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících jsem vytáhla obyčejné, ale "kouzelné" zrcátko. “Kouzelné zrcátko, co mi povíš zakrátko? Babičko Mílo, proč se ptáš? Vždyť dědu Jardu přece máš. Je hodný a má tě rád, tak co si můžeš ještě přát?” Chvíli bylo velké ticho a potom se ozvala jedna čiperná holčička z lehátka. “Babičko Mílo, když je ten děda Jarda tak hodný a má tě rád, přiveď ho k nám do školky, abysme ho viděly.” No, není to úžasné? Tvář mi ozářil šťastný úsměv. Jsem ráda, že dělám čtecí babičku.

Přes padesát let jsem pracoval s většími dětmi jako sbormistr, a teď jsem šťasten, když se mohu pravidelně setkávat s těmi nejmenšími, povídat si s nimi, číst jim pohádky a občas jim i zazpívat. Dojalo mě třeba, když mi k Vánocům nakreslili milý obrázek. Je to krásná, vděčná záliba!

Proč čtu? Pro pocit sdílení. Pro neopakovatelný zážitek z propojení se světem dětské fantazie, bezprostředních emocí a čisté radosti. A pro malou jiskřičku naděje, že třeba – možná - aspoň některý z mých úžasných posluchačů jednou podlehne kouzlu písmenek stejně jako já. Upozornění pro nové adepty čtecích babiček a dědečků: vznik závislosti je nevyhnutelný. Nebojte se a podlehněte. Čtěte!