Program PŘEČTI

Děti jsou bezvadné, každá třída je jiná, ale vždy vidím, že mají o čtení zájem. Zdraví mě i na ulici, i když já je zase tolik nerozeznám, tak ony se přihlásí sami. Naplňuje mě to pocitem potřebnosti a užitečnosti a jsem ráda, že dělám činnost, která má smysl a baví mě.

Pro mne je úterní polední aktivita v MŠ příjemnou zábavou. Čtu nejmenším dětem - před poledním spaním, takže vybírám krátké pohádky, naposledy jsem četla Ezopovy bajky s dětskými ilustracemi. Čtení zakončuji dvěma či třemi ukolébavkami. Jednou měsíčně mívám sebou housle, takže ukolébavky i hraji. Uvědomuji si přitom magickou moc hudby, která dokáže děti uklidnit a ukolébat ke spánku.

Myslím, že nejen dávám, ale i dostávám, což je krásné naplnění myšlenky propojení generací, na níž je založeno Mezi námi.

Dělá mi velkou radost, když zazvoním a slyším zevnitř: "Babička Miládka přišla!" Zažila jsem i jednu zvláštní a příjemnou věc - jeden malý chlapeček, který chodil po obědě domů, si vyžádal u rodičů, aby mohl ten den, kdy chodím číst, ve školce zůstat i po obědě a spát tam. Pak mi řekl, že mě má rád. To jsem skoro brečela. 

Do školky za dětmi chodím velice ráda, jenže v poslední době jsem často nemocná. Když jsem byla v nemocnici, moc mne potěšilo a překvapilo, že na mne moje školka myslela a dokonce za mnou přišla Lenka na návštěvu a přinesla veliké papírové srdce s přáním od dětí. To mi samozřejmě udělalo ohromnou radost a vzbudilo to pozdvižení na oddělení. Bylo to milé pohlazení, a došlo mi že moje čtení má smysl.

Čtení ve školce je velice milé, dětičky jsou ohromné, roztomilé a leckdy, překvapí nějakou "perličkou" kterou mne obohatí, kdyz glosují situaci ve třídě/ložničce nebo doma. Jsou velice rády když s nimi laškuji při přetahování pokrývky. Škoda že si nemohu s nimi více povídat, mým úkolem je uspání.

Dětem bych chtěla předat lásku ke knížkám. Dnes se hodně používají elektronické knihy, ale podle mě to nemá zdaleka takový půvab, jako když si člověk vezme tu papírovou knížku a listuje si v ní a občas udělá nějaké to oslí ucho. A ta knížka voní. To je přeci požitek.

Je to zaručená půlhodina štěstí týdně, kterou mi nikdo nevezme.

Na ulici jsem potkal jednu maminku, kterou jsem viděl poprvé a moc mi děkovala za to, co pro ty děti dělám. To člověka naplňuje pocitem uspokojení, ale i radosti, že pro ty děti děláme správnou věc.

Celý život jsem pracovala ve školství, takže by mi kontakt s dětmi v důchodu chyběl. A ti nejmenší jsou rádi, když se paní učitelka na chvíli vymění za někoho jiného. Někdo z nich ani svou babičku nemá, nebo má mladou, ještě pracující, která na čtení pohádek nemá čas. Rodiče taky ne, tak si jejich ratolesti poslech užijí ve školce. A taky si s námi rádi popovídají. Někdy se společně hodně nasmějeme, ale jen chvilku, jsem tam přeci hlavně proto, abych je uspala.

Desítky párů dětských očí se dívají a já spolu s nimi vstupuji také do krásného světa pohádek a k tomu mne napadají příběhy z mého dětství, které při tom vyprávím. A také dětská objetí a hlazení v těch krásných chvílích čtení přítomno tu je, a každý můj verš s námi souzní a lehounce se rýmuje. A protože také s dětmi kreslím na seminářích, je pro mne pohádkové čtení ve školce nádherným časem uvolnění, relaxace a krásného pocitu naplnění.

S knihami jsem vyrůstala (naši měli knihkupectví) a dodnes je pro mne kniha nepostradatelnou věcí. Největší záhadou v dnešní době je pro mne přijít na to, co bude děti bavit. Snad se mi to až dosud dařilo, ale přesto jsem měla dojem, že děti baví víc hra než čtení a tak jsme si i některé pohádky zinscenovali a kombinovali jsme čtení s písničkami a tanečky. Nejraději měly Zajíčka v své jamce.

Pokaždé se spolu hezky přivítáme, některé děti to dělají formou objetí a ostatní je potom následují, takže je z toho pořádný chumel a já chci potom vědět, čí je která postýlka, abych je tam mohla zpátky doprovodit. Přitom se dozvídám samé důležité věci: komu zrovna vypadl zoubek, kdo má jakého plyšáka nebo obrázek na pyžamku a podobně.

Čtení ve školce mne těší, chodím tam 1x týdně a je to milé zpestření mého pracovního týdne. Děti už (některé) znám jménem a moc mne těší, když si před čtením chvilku povídáme. Naposledy jsem jim donesla mušličky od moře - jen těm, kdo chtěli - a ostatním drobnosti na malování a kaleidoskopy, tak snad budou na čtecí babičku rády vzpomínat.

Je to moc krásné a pro mě přínosné moci jednotlivé děti sledovat i více let jak se mění, vyvíjejí. Pamatuji si je už podle jmen, máme se vzájemně rádi a těšíme se na sebe. (Žertem říkám, že se na nich “trénuji” pro svá vnoučata – starší mám mimo republiku.)

Jsem tedy ve školce stále spokojená a děkuji za tu možnost!

Již 7 let jsem pohádková babička. Za dětmi chodím moc ráda a čtení mě baví i inspiruje. Děti jsou milé, veselé a upřímné....chlapeček: "opravdu babičko vypadáš jako ta stařenka z pohádky"...no a co, má pravdu je mi 83 let. 

Je příjemné, že my čtecí babičky a dědečkové dostáváme pozvání na „pořady-akce“ pořádané školkou, dětmi, pro jejich rodiče. I to je vždy příjemná atmosféra, symbióza mezi školkou jako institucí a rodiči, kteří sem svěřují vzdělávání svých dětí.

O pocitech, přínosu pro mě či pro děti bych mohla psát dlouho. Ale není to

třeba. Prostě – je to báječná činnost, která je pro mě odměnou.

Kdo by mohl dětem číst, ať se s nimi setkává, ať je poslouchá. Nejde jen o to jim číst, ale je poslouchat. Já mám báječnou zkušenost - ptala jsem se dětí, co chtějí číst, a byla jsem překvapená, jakou pestrost zájmů už jsem viděla.

Čtení v MŠ je pro mne neustále úžasným zdrojem energie a uvědomění si důležitosti budování krásných a podnětných vztahů mezi nejstaršími a nejmladšími jedinci.

Při čtení pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících jsem vytáhla obyčejné, ale "kouzelné" zrcátko. “Kouzelné zrcátko, co mi povíš zakrátko? Babičko Mílo, proč se ptáš? Vždyť dědu Jardu přece máš. Je hodný a má tě rád, tak co si můžeš ještě přát?” Chvíli bylo velké ticho a potom se ozvala jedna čiperná holčička z lehátka. “Babičko Mílo, když je ten děda Jarda tak hodný a má tě rád, přiveď ho k nám do školky, abysme ho viděly.” No, není to úžasné? Tvář mi ozářil šťastný úsměv. Jsem ráda, že dělám čtecí babičku.

Přes padesát let jsem pracoval s většími dětmi jako sbormistr, a teď jsem šťasten, když se mohu pravidelně setkávat s těmi nejmenšími, povídat si s nimi, číst jim pohádky a občas jim i zazpívat. Dojalo mě třeba, když mi k Vánocům nakreslili milý obrázek. Je to krásná, vděčná záliba!

Proč čtu? Pro pocit sdílení. Pro neopakovatelný zážitek z propojení se světem dětské fantazie, bezprostředních emocí a čisté radosti. A pro malou jiskřičku naděje, že třeba – možná - aspoň některý z mých úžasných posluchačů jednou podlehne kouzlu písmenek stejně jako já. Upozornění pro nové adepty čtecích babiček a dědečků: vznik závislosti je nevyhnutelný. Nebojte se a podlehněte. Čtěte!