top of page
  • Obrázek autoraEliška Beluhová

Překlady našeho pohádkového čtecího dědečka pana Jiřího Grumlíka


Před nedávnem se na nás obrátil jeden z našich velmi aktivních pohádkových čtecích dědečků pan Jiří Grumlík s neobvyklou nabídkou. Vzhledem k jeho jazykové vybavenosti nám nabídl, že pro ostatní babičky a dědečky přeloží knížku plnou zábavných příběhů, která u nás vyšla pouze ve španělštině. Knížka s názvem Lecturas Amenas autora Maria Rosa Serrana vyšla roku1966 a obsahuje 21 povídek ze španělského prostředí s humornou pointou. Překlady budeme postupně uveřejňovat na našich webových stránkách. Zde je prvních 5. Přejeme příjemné počtení.


 

PAŠERÁCI


Pan Feliu prosperoval rychlým tempem. Jeho továrna na přízi a textilie se každým dnem více a více proslavovala, objednávky narůstaly, ve Španělsku, ale i v zahraničí a běžný účet pana Feliu byl pokaždé čistý, nezatížený. A tak tedy nemohl dlouho vzdorovat neustálým žádostem své ženy, jejíž představa byla uskutečnit cestu do Paříže.

V hlavním městě Francie strávili manželé Feliu několik nádherných dnů. Navštívili muzea, divadla i kabarety, stravovali se v nejlepších restauracích a autem podnikali výlety do Versailles a Fontainebleau. Nicméně největším potěšením paní Feliu byly nákupy. Každý den trávila mnoho hodin v obchodech a obchodních domech. Procházela různá oddělení a obdivovala spoustu krásných věcí, které tam byly. Její manžel se zdráhal doprovázet ji při těchto výpravách, s velkým gustem dával raději přednost posadit se mezitím v nějaké kavárně, před sebou mít nějaké dobrý aperitiv a tak jí k nákupům nechal volnou ruku. Paní Feliu se pak vždy vracela do hotelu obtěžkána balíky různých velikostí. Koupila kožich, dvoje šaty, spodní prádlo, rukavice, porcelán, tranzistorové rádio a bezpočet dárků pro příbuzné a přátele.

Tak jako vše končí v tomto životě, skončila také jejich dovolená a tak manželé Feliu podnikli zpáteční cestu do Barcelony. Cesta probíhala šťastně, ale tak jak se přibližovali k hranici, obličej pana Feliu se zachmuřoval více a více

“Ty sis hodně užívala s těmy nákupy,” řekl ke své ženě “ale řekni mi, co se teď bude dít, až přijedeme na celnici?” “Na celnici?” opáčila paní Feliu. “Ale prosím Tě, vždyť nic nevezeme!” “Říkáš, že nic?” A co ten kožich, porcelánové výrobky, rádio a to nepočítám dalších tisíc maličkostí. Celní poplatky mne budou stát majlant.” “Hlupák budeš, jestli chceš platit,” řekla paní suše. “A proč taky?” Všechno to jsou věci malé důležitosti, a jsou pro nás a pro naše přátele. Není to tak, že bychom je chtěli prodávat. Podívej se, kožich, to řeknu, že jsem ho měla už dříve a ostatní věci jsem uschovala v kufrech mezi prádlo tak, aby nebyly vidět. Tranzistorové rádio jsem uložila do staré krabice od bot, tak co se Ti nezdá? Tady vidíš, že myslím na všechno!” “Podívej se Eulalie,” protestoval pan Feliu, “mně se nelíbí tyto věci a …” “Ty nemusíš dělat nic,” přerušila ho jeho žena. “Jestliže se nás karabiník zeptá zda něco vezeme, já budu odpovídat. My ženy se vyznáme lépe v těchto věcech. Nedělej si starosti.” Panu Feliu nezbylo než zmlknout. Přijeli na hranici. Jeden francouzský policista, aniž by je zastavil ukázal rukou, aby popojeli kousek více dopředu a o kousek dále narazili na kontrolu španělské policie. Pna Feliu podal z vozu pasy a úředník je zase vrátil poté, co je orazítkoval. Když byla splněna tato povinnost, chudák pan Feliu popojel kupředu se svým vozem k celnici. Jeden mladý karabiník mu ukázal, kde má zaparkovat a pak se přiblížil k okénku vozu a pak položil sakramentskou otázku: “Máte něco k proclení?” “Nic, nic, absolutně nic,” si pospíšila s odpovědí paní Feliu s tím nejzářivějším úsměvem. “Nevezeme nic než naši výstroj v zavazadlech, jsou to naše osobní věci.” Karabiník vrhl pohled do vnitřku vozu. “Tento kožich jste koupila ve Francii?” “Ne, ne, ten kožich je už obnošený, už ho mám dlouho, vzala jsem si ho s sebou na cestu.” “Hm, ale jsme v měsíci červnu, paní.” “To je proto, že jsem zimomřivá, víte? A v Paříži byla hrozná zima.” Karabiník to nikterak nekomentoval, ale obrátil se na pana Feliu a řekl: “Buďte tak laskav a otevřete kufr vozu.” “Ale to není vůbec nutné,” protestoval pan Feliu. “V těch zavazadlech nic není. Pouze naše prádlo.” “Udělejte to prosím.” Opakoval pokyn karabiník a obrátil se pokaždé už jenom na pana Feliu. Ten, cítil, jak se mu třesou nohy, opustil svoje místo ve voze, aby splnil příkaz. Paní Feliu též vystoupila z vozu a postavila se k manželovi rozhodnuta intervenovat.

“Tak tedy,” pokynul karabiník “nejdříve otevřete ten velký kufr.” Zavazadlo bylo otevřeno a karabiník rukama v bílých rukavicích započal prohledávat zkušeně a delikátně jednotlivé navršené vrstvy prádla. Náhle vyzdvihl zespodu balíček zabalený do hedvábného papíru. “Co je v tom balíku?” “Nic zvláštního” odpověděla paní Feliu když odebrala slovo svému muži. “Je to dáreček, dáreček, není důležitý.” Karabiník, aniž by řekl jediné slovo, položil balík na stranu a pokračoval v prohledávání. Brzy nalezl druhý balík. “A toto, co je to?” “Hračka, hračka pro dítě, bezcenná.” Balík se připojil ke svému kamarádovi, následován dalšími, přestože paní Feliu neustále protestovala tvrdíce, že se jedná pouze o bezcenné věci. Nakonec karabiník vyzvedl zespod hromady prádla kartonovou krabici normální velikosti. “A tady, co to je?” zeptal se již po několikáté. “Tady? Boty, obnošené boty,” odpověděla paní Feliu s neobvyklou pevností a odhodlána nedat se. Karabiník odkryl víko krabice, vložil ruku do hromady papírů, kterými paní Feliu přikryla tranzistorové rádio a když si všiml, co tam je, pohnul rychle jedním z ovládacích koleček. Zavřeštěly tóny moderní muziky a narušily klid a pohodu onoho pyrenejského přístavu. Obličej pana Feliu hrál tisíci barvami. Paní Feliu zůstala poprvé bez hlasu. “Hleďme, hleďme, paní,” řekl karabiník, když se konečně i k ní obrátil. “Už jsem toho slyšel hodně mluvit o módě v Paříži, ale nevěděl jsem, že vyrábějí i boty s hudbou. Stále se člověk něco nového učí. ”


 

NALÉHAVÉ VOLÁNÍ


Don Pedro Santangel pracoval už 20 let jako lékař ve Valdeaguas de Arriba. Bydlel na náměstí a nad jeho dveřmi byla vidět tabule, pozlacená, s čerstvými písmeny, která hlásala: “Dr. Pedro Santagel - Všeobecné lékařství - porody - ordinace od 4 do 7.” Tabule, kterou Elvíra, služebná dr. Pedra, pečlivě leštila každý den, byla krásná, ozdobná, ale nesloužila k ničemu. Všichni lidé věděli, kde Dr. Pedro bydlí a každý také věděl, že je jediným lékařem v obci a tak mu nezbývalo nic než, aby prováděl porody a dělal medicínsky od každého trochu, odstříhával zanícené nehty i vytahoval stoličky. Zvláště zbytečný, pak byl dodatek “ordinace od 4 do 7”, protože lidé k němu chodili na konzultace každou hodinu, tedy když se jim to právě hodilo. Když se vraceli za soumraku z polí a nebo v brzkých ranních hodinách, ještě předtím, než odcházeli na žně. Ubohý Don Pedro si již zvykl na to, že se nemůže v klidu najíst, protože jakmile usedl ke stolu, hned přišel někdo poradit se s lékařem nebo si ho přímo vyžádat, aby se dostavil do domu nemocného. Don Pedro, který byl dobrosrdečný sice protestoval, ale nikdy nenechal nikoho bez pomoci, o kterou ho žádali. Nejvíce si ale stěžovala Doňa Florencia, jeho žena, která viděla, jak její chutné pokrmy stydnou na stole, zatímco Don Pedro zašíval několika stehy nějaké zranění nebo vyšetřoval zanícený hrtan nějakého dítěte. Jedné zimní noci, když byl manželský pár už několik hodin ponořen do spánku, byly náhle slyšet silné údery na dveře, které přicházely z ulice a byly doprovázeny nedočkavým hlasem, který volal: “Done Pedro, Done Pedro!” “Okamžik, okamžik” zabručel ubohý a rozespalý Don Pedro, spíše pro sebe, než pro návštěvníka, který ho nemohl slyšet.

Tím hlukem se také probudila Doňa Florecia. “Co se děje? Kdo to může být? Snad Tomasa?” “Nemyslím si, ještě jí schází 1 měsíc. Dobrá, bude lepší, když půjdu otevřít.” Omámen nedospáním, Don Pedro sešel po schodech dolů a odstranil závoru u dveří. Před ním se objevila bledá a vyděšená tvář pana Severiona, pastevce, který bydlel v jedné horské pastoušce. “Chlape, Severiano, co se děje?” “O Done Pedro” odpověděl Severiano přerývavě (bylo patrné, že běžel). “Pojďte se mnou okamžitě, mé ženě je velmi zle.” “Ano? Co je jí?” “To nevím, vypadá to na záchvat obrátila oči v sloup…tak.” Severiano se zatvářil hrozně a pak se zhroutil. Po chvíli “Hm…jak dlouho to trvá odsud k pastoušce?” “Hodinu pěšky?” “Asi tak, Done Pedro.” “A opravdu je tak vážně nemocná, tvá žena?” “Ano, ano, pane, je velmi nemocná. Pojďte prosím hned.” Don Pedro vzdechl. Noc byla studená a mrholilo. Zatoužil spíše jít domů a vypít si trochu teplého mléka. Nicméně zase jednou zvítězil pocit povinnosti. “Dobře” řekl pojednou smířlivě. “Zatímco já se obléknu, jdi k sousedovi Pacovi a požádej ho, ať ti půjčí mulu. K pastoušce nemohu jet vozem a jsem dost tarý na to, abych šlapal pěšky a v noci v těch zpropadených horách.” Severino hned vyběhl, aby sehnal u souseda mulu a Don Pedro znovu vystoupal po schodech do své ložnice. Doňa Florencia když se dozvěděla, že manžel musí v takovém počasí a tak daleko pěšky, začala vehementně protestovat. Nazývala ho hlupákem a ujišťovala jej, že když bude takto pracovat, jednoho dne padne a už nevstane. A nikdo mu ani nepoděkuje natož, aby byl vděčný za to, co vš pro lidi dělá. Don Pedro byl již zvyklý na ženiny výtky i řekl, že pěšky nepůjde, oblékl se a jinak už nic neřekl, vzal si svůj kufřík se všemi potřebami, rozloučil se a vyšel na ulici. Severino ho již očekával s mulou; tlusté zvíře mírumilovného vzhledu. Pomohl lékaři nasednout a vydal se kupředu po jeho boku. Brzy za sebou nechali vesnické domky. Noc byla tmavá, avšak mula, zvyklá na tyto hory kráčela s jistotou. Na kamenité stezce byl slyšet jen klapot jejích kopyt.

Don Pedro cítil, jak mu vlhkost zalézá až do morku kostí a to přesto, že si oblékl nepromokavý plášť. Zatímco se třásl zimou, ubohý muž nepřestával myslet nato, že jestli se teď nastudí nebo dostane bronchitidu, tak jeho žena, aniž by uznala, co teď pro ni podniká, nepřestane mu tisíckrát opakovat, že se vše událo proto, že ji neposlech. Ona hodina cesty se pěkně protáhla. Ještě předtím, než uviděli pastoušku, silný ovčí zápach upozornil Dona Pedra, že se již blíží ke konci cesty. Nakonec rozeznal v temnotě bílé stěny budovy, která byla podlouhlá a jaksi zploštělá. Dvě třetiny se používaly pro ustájení dobytka a zbytek byl příbytek o třech místnostech, který obýval pastevec se svojí ženou. Severino se ženil teprve před několika měsíci. Don Pedro sestoupil dost těžce ze své muly a spolu s pastýřem vstoupil do domu, do kterého přispěchal pastýř otevřít dveře. Nalézal se v malé předsíni, z které vedly troje bíle natřené dveře. Jedny z nich, které byly otevřeny do kuchyně umožňovaly pohled na krb, kde ještě zářily řežavé uhlíky. Panovalo absolutní ticho. “Julie!” vykřikl třesoucím se hlasem Severino. Žádná odpověď. “Ajej Done Pedro, co když je už mrtvá?” Don Pedro, který měl velmi dobrý sluch, zaslechl v jednom okamžiku rytmický hluk, který pronikal jedněmi zavřenými dveřmi Mohlo by to být chroptění v agonii, ale spíše se to podobá zdravému a klidnému chrápání. Obrátil se na vyděšeného Severiana a suše řekl: “Mrtvá? Nic takového. Zdá se mi, že tvá žena spí. Pojďme, rozsviťte svíčku, vždy tu nic není vidět a půjdeme se podívat na nemocnou.” Když se místnost osvítila, na posteli se zvedla mladá žena a nevypadala nijak špatně, rozespalé oči, které se rychle rozšířily překvapením, když viděla lékaře. “Severino!” vykřikla, “co tu dělá Don Pedro?” “Šel jsem pro něho, aby tě prohlédl. Jak se cítíš?” “Tedy, já…” odpověděla Juliana a přerušila řeč, když nevěděla co říct. Don Pedro jehož obličej se zachmuřil, když slyšel dívčina slova, usoudil, že nastal okamžik, aby zasáhl. “Dobrá” řekl suše; “Tak oč tu jde? Jsi nemocná, nebo ne?” “Já…tedy…nemocná” pokračovala Julia, ale nebyla schopná souvisle dokončit větu. “Tak ano nebo ne?” “Ne, ne pane…” Po takovémto přiznání rozhořčení ubohého Dona Pedra neznalo mezí. “A kvůli tomu jste mne sem vytáhli o půlnoci a zcela zbytečně? Zbláznili jste se? To je ale vrchol!” vykřikl mávaje zlostně rukama. Severiano nevěděl, jak se tvářit a kam se vrhnout, s chutí by někam nejraději zmizel. Julia mezitím nabrala opět duchapřítomnost a odvahu k tomu, aby věci vysvětlila. “Nepouštějte se tak do nás Done Pedro…víta on tady a já jsme se hádali a on se chovali při tom tak hrubě…já tedy pak, abych ho trochu vystrašila, tak jsem předvedla záchvat. Nemyslela jsem si, že vás půjde vyhledat. Nedalo se víc nic dělat. Don Pedro se vrátil k mule, která trpělivě čekala, opět na ni nasedl a podnikl zpět cestu do vesnice za doprovodu Severiana, který šel se sklopenou hlavou cestou přitom přemýšlel o prohnanosti žen. Také přemýšlel o tom, že nezbývá nic jiného, než Donu Pedrovi věnovat pro příští Vánoce jednu ovečku. ”


 

NOVÁ DÍVKA


“Hele Jaime” oslovila Pilar svého manžela “co teď budeme dělat?” “Nedovedeš si ani představit, jak těžce se dnes hledá dobré děvče.” “Ženo, tak špatné to zase není. Podej inzerát promluv s agenturami…” Pilar a Jaime se vraceli ze svatby Angelity; to byla “perla”, která je věrně obsluhovala po dobu celých pěti let. Pak se Angelita provdala za jednoho taxikáře a pozvala majitele na svojí svatbu, která se konala ve velkém stylu. Kostel byl vyzdoben svícemi a bílými květinami. Potom následovalo bohaté pohoštění, např. Chlebíčky, sendviče, svatební dort, různé druhy vín a dokonce i šampaňské víno. Angelita a její manžel pak odjeli na svatební cestu na Mallorku a při jejich návratu je očekával menší byteček v nové čtvrti kompletně vybavený novým nábytkem. Pilar a Jaime se radovali z nenadálého štěstí své služebnice, ale zároveň též velmi litovali chodu událostí. Pilar a Jaime měli dvě děti a to ve ve velkém bytě. Jaime, který zaujímal velmi odpovědné postavení v jednom úřadu pro import a export, měl proto mnoho závazků a též z toho vyplývajících povinností a tudíž neustále zval a přiváděl do domu své významné hosty k obědu, k večeři nebo jen třeba na čaj. Bez spolehlivého děvčete nemohla Pilar sama vše obstarat. Podle rady svého manžela podala Pilar inzeráty do nejdůležitějších novin a časopisů a též hovořila s několika agenturami, ale výsledek ji zbavoval další odvahy pokračovat. Objevily se sice různé dívky, ale s žádnou z nich se nemohla dohodnout. Jedna z nich hned odešla, jakmile se dozvěděla, že by se starala i o malé děti v domácnosti, jiná si zase kladla podmínku, že by ji vozili v létě do zahraničí, třetí požadovala místnost s rádiem a televizí a též volný čas, aby mohla všechny dny trávit se svým snoubencem. Čtvrtá, sice méně náročná, ale tak špinavého a nedbalého vzezření, že ji Pilar odmítla přijmout. Tak šly dny a Pilar s jedinou pomocí dočasné uklízečky pracovala jako “šroub” Uklízí, vaří, chodí na nákupy a zároveň opatřuje svoje děti. Jednoho dne jí konečně jedna její přítelkyně Maria Teresa učinila zajímavý návrh. “Poslyš,” řekla,“v jedné vesničce, blízko našeho statku znám jeden manželský pár s mnoha dětmi. Jsou to velmi dobří lidé, ale dosti chudí. Nejstarší dcera, které je asi 17 let, chce odjet do Madridu jako služka, ale její otec jí řekl, že jí to dovolí, jestliže vstoupí jako služebná do známé domácnosti, která má všeobecnou důvěru. Jestli se jí zaručím, že vy jste vážené osoby, určitě jí dá své povolení.” “To není špatná nápad” odpověděla Pilar, “ale nevýhoda, kterou teď vidím spočívá v tom, že děvče, jestliže pochází z vesnice a niky neposluhovala v rodině sotva bude schopná obstát v této činnosti.” “Ale co, vždyť ty ji můžeš přece zaučit. Je lepší nějakou mladou, třeba nezkušenou, ale též nezkaženou městskými manýry a věř mi, že jsou to potom ta nejlepší děvčata.” Pilar se dala přesvědčit, protože ve skutečnosti není nemohla více očekávat. Maria Teresa napsala rodičům děvčete a několik dní poté jí sdělila, že Leoncia, tak se jmenovala ta dívka, by přijela v sobotu autobusem do Madridu. Rodiče zároveň prosí, aby ji tam někdo očekával protože je to poprvé, co by jela do hlavního města a mohla by se tam ztratit. V sobotu ráno Pilar osobně jela očekávat Leonciu. Autobus přijel přesně, na střeše byla ohromná hromada zavazadel všeho druhu včetně kufrů a košů a podobně. Z autobusu vystoupilo tolik lidí, že se Pilar ptala užaslá sama sebe, jak se dovnitř mohli všichni vejít. Cestující byli zřejmě většinou venkované, opálených tváří oblečeni do tmavých obleků a nyní se tlačili před zadní část autobusu, aby se dostali ke svým zavazadlům, které jim řidič shazoval ze střechy. Pilar se bedlivě dívala na cestující a nakonec padl její zrak na jednu mladou dívku dětského výrazu s kartonovým kufříkem v ruce, která se trochu poděšeně rozhlížela kolem sebe. Pilar se rozhodla k ní přistoupit blíže. “Dobrý den, jste Leoncia?” Zeptala se s úsměvem. “Abych sloužila i vám” odpověděla dívka bojácně. “Já jsem paní Moranová. Pojďte se mnou, chytíme si taxi a pojedeme domů.” Nebylo to lehké zastavit nějaké taxi, ale nakonec se to přece jen Pilar podařilo. Vtlačila do něj Leónciu, potom její zavazadla a nakonec se usadila ona sama, poté co dala instrukce řidiči. Po celou dobu Leoncia skoro nepromluvila. Seděla vzpřímená aniž se odvážila se o opěradlo. Pozorovala s údivem dopravní ruch, mrakodrapy, přepychové obchody i živý pohyb na ulicích Madridu, velkoměsta, kde měla od nynějška do budoucna bydlet. Vesnice, se svými příkrými a úzkými uličkami, dům rodičů, přítelkyně, sousedé a sousedky, to vše teď zůstalo velmi vzdálené. Pilar si všimla, že dívka nemá daleko k pláči a snažila se tedy ji zabavit tím, že jí kladla otázky o její cestě a též ji ukazovala zajímavé ulice a náměstí. V následujících dnech si Pilar uvědomila, že úkol učit Leonciu bude velmi obtížný. Leonci a například nikdy předtím neviděla pračku, ani rychlovařič, ani vysavač prachu. Zacházení s těmito přístroji ji činilo velké problémy a Pilar se obávala, že ji může elektrický proud i zabít nebo že může zemřít jako oběť nějakého výbuchu. Musela být neustále v její blízkosti adávajíc pečlivý pozor na každý její pohyb. Pilar se dokonce zdálo, že místo dvou dětí má teď v domě tři. Musela ji také doprovázet na nákupy, aby jí ukázala různé obchody a supermarket, což představovalo pro Leoncii ohromné překvapení. Zůstala s pusou otevřenou, když viděla množství a různé druhy ovoce, zeleniny, masa, uzenin a vystavených potravin. Zpočátku ani nechápala, jak je možná dostat do košíku. Všechno to množství věcí, co si člověk nakoupí aniž by očekával službu od prodavače. Když už Leoncia pobývala v domě několik dní, Jaime sdělil své ženě, že pozval jeden významný manželský pár na čaj. “Prosím Tě, aby všechny bylo v pořádku”, upozornil, ”je pro mne velmi důležité zapůsobit dobrým dojmem na manželé Montalvovi. Montalvo může být pro mne velmi užitečný. Pilar přijala tuto zprávu s malým nadšením. “Hele, Jaime, nebylo by lepší je pozvat do nějakého čajového salónku nebo restaurace? Ty přece víš, jak jsem nyní na tom špatně pokud jde o servis. Leoncii ještě nemohu zdela věřit.” “Ne, to nemůžeme udělat”, odpověděl manžel. “Vypadalo by to velmi chladně, lhostejně, velmi neosobně. Kromě toho paní Montalvová už několikrát říkala, že by ráda poznala náš byt. Podívej se, zavolej Leoncii a přede mnou jí vysvětli, co bude muset dělat. Konec konců, není to tak těžké.” Pilar zavolala Leoncii, která se představila v obývacím pokoji a jako obvykle ve svém venkovském zevnějšku. “Leoncio,” řekla Pilar, “dnes odpoledne očekáváme velmi důležitou návštěvu. Teď Vám vysvětlím, co budete muset dělat. Pozorně poslouchejte.” “Ano, dobře” odpověděla Leoncia. “Musíte se také naučit zvyknout si říkat “ano paní”. Jakmile přijdou hosté, které očekáváme, zaveďte je do salonu a dejte nám to vědět. Po nějakém okamžiku zazvoním, abyste nám přinesla čaj, který nechám už připravený na vozíku.” “Ó proboha!” vykřikla Leoncia, velmi překvapeně. “Takže jsou vlastně nemocní Vaši hosté, které očekáváte? ” “Nemocní?” konstatovala Pilar aniž by chápala. “Ne proč?” “Protože říkáte, že budou pít čaj…U nás na vesnici pijeme čaj, když nás bolí břicho.” Pilar si povzdychla nad nevědomostí Leoncie. “Neříká se “břicho” nýbrž žaludek” opravila jí. “Kromě toho zde jsme zvyklí pít odpolední čaj i když nejsem nemocní.” Leoncia se nezdála být úplně přesvědčená. Už její matka říkávala, že lidé z hlavního města jsou všichni bledí a mají chabé zdraví. Nemohlo tomu být ani jinak s tolika auty v ulicích a tolika starými budovami, kde se nemůže prohánět čerstvý vzduch. “Později, tak kolem sedmé” pokračovala Pilar ve vysvětlování, “pokud hosté ještě nebudou chtít odejít, opět zazvoním a Vy přinesete whisky.” “Co to říkáte?” vyděsila se Leoncia. “Ano, whiskey. Lahev a skleničky, které rovněž nechám připravené.” “A to je také medicína?” informovala se Leoncia. Jamime, který sledoval tuto konverzaci s narůstající netrpělivostí pošeptal potichu “z téhle ženské se zblázním.” A dodal nahlas, že není ochotný podávat další a další vysvětlování. “Ano, je to medicína. Udělejte, co Vám řekla paní a nic víc. Snažte se prosím před tou návštěvou mluvit, co nejméně. Rozumíte tomu?” “Ano” řekla Leoncia. “Ano pane” opravila ji automaticky Pilar. Jaime odešel do úřadu a Pilar se plně věnovala přípravám všeho možného k návštěvě manželů Montalvových. Na čajový vozík umístila pohárky, talířky, příbory, konvici s mlékem i cukřenku. Na mísu pečlivě rozmístila obložené chlebíčky se šunkou a sýrem, pečivo a ovocný koláč k čaji. Potom vzala ze skříně černou uniformu, kterou dříve nosila Angelita a dala ji vyzkoušet Leoncii. Zjistila s uspokojením, že jí docela dobře sedne. S černou uniformou a naškrobenou bílou zástěrou a malým čepcem, který Pilar umístila pečlivě do jejích řidčích vlasů, vypadala Leoncia úplně jinak. Pilar se začala uklidňovat. Vše se vyvíjelo dobře, opravdu. V půl páte se vrátil Jaime a za další půlhodinu se dostavili hosté. Leoncia otevřela dveře a pokynula jim, aby vešli do salonu, tak jak ji instruovali a neustále “školili” její pán a paní. Oba manželské páry se velmi srdečně pozdravily. Pan Montalvo holohlavý a trochu víc při těle, v tmavém obleku bezvadného střihu, představoval zosobnění člověka, který je dobře situovaný v obchodní sféře. Jeho manželka, mnohem mladší a velmi elegantní, na jejímž prsteníku zářil velký diamant, políbila láskyplně Pilar na tvář a zeptala se s velkým zájmem na děti, které ovšem Pilar kvůli většímu klidu poslala onoho odpoledne ke své matce. Všichni čtyři se usadili do pohodlných křesel kolem stolečku a po nějaké chvíli všeobecné konverzace Pilar zazvonila na Leoncitu, aby přinesla čaj. Ta se okamžitě objevila strkajíc opatrně před sebou vozík, který pak bez překážek nechala stát vedle své paní, a tak, jak jí bylo řečeno, bez řečí se vzdálila po nějaké chvíli ze salonu. Pilar nalévala čaj, rozdávala talířky a šálky, nabízela svým hostům obložené chlebíčky, pečivo i koláč. Paní Montalvová to všechno pak velmi pochválila, řekla, že ten čaj je mimořádně báječné chuti a hned se informovala, jaká značka čaje to je, že by si ho také ráda opatřila. Po čaji byly nabídnuty cigarety a doutníky. Pánové pak začali hovořit o svých obchodech a Pilar s paní Montalvovou se úplně ponořily do konverzace o dětech, přátelích, o škole, o m=odě a známých lidech a čas tak běžel aniž si to uvědomovaly a a manželé Montalvovi ještě nehovořili o tom, že by už chtěli odejít. Pilar měla vnitřní radost z toho, jak se dobře věci vyvíjely. V sedm hodin Pilar zazvonila, aby Leoncia přivezla čajový vozík a zároveň přinesla whisky, sklenky, sodovou vodu a led. Netrvalo dlouho a Leoncia se objevila v salonu, ale jakmile vstoupila, Pilar si všimla něčeho podivného na jejím vzhledu. Třeba čepec, který ji Pilar tak pečlivě umístila, byl posunutý hodně do čela, zástěra rovněž nebyla na svém místě. Kromě toho byla Leoncia poněkud rozcuchána a její oči podivně zářily. Pilar se otřásla. Co se stalo tomu děvčeti? Neonemocněla? Když se trochu ovládla řekla: “Leoncito, odnes čaj a buď tak laskavá a nalévej whisky.” “Ano paní” odpověděla Leoncita, ale poněkud zvýšeným hlasem, než bylo u ní běžné. A potom velmi nahlas škytla. Naštěstí se v tom okamžiku manželé Montalvovi věnovali diskusi s Jaimem a tudíž nepostřehli ani hlasité škytnutí, ani vrávoravé kroky Leoncie, která se obrátila, motajíc se, ke stolečku, kde stál vozík s čajem. Nicméně Pilar neunikl žádný detail a s hrůzou si nakonec uvědomila, co se asi stalo. Leoncia nebyla vůbec nemocná, ale byla jednoduše opilá! Zabrumlala nějakou omluvu, vstala a poručila naléhavě Leoncii, aby odešla ze salonu, což učinila i ona sama. Jamile se dostatečně obě vzdálily ode dveří, tedy z doslechu, Pilar s neskrývanou přísností vznesla dotaz: “Leoncito! Co jste to provedla? Jak jste se dostala do tohoto stavu?” Leoncita se dala do hloupého smíchu ještě než byla schopná odpovědět svojí paní. Její hlas byl přerušován neustálým škytáním. “Já jsem ale nic neudělala, paní. Jde o to, že mne bolelo břicho…tedy žaludek a proto jsem si řekla, že trochu vyzkouším tu medicínu mladého pána. Vzala jsem si jeden pohár a je mi báječně!” Pilar musela poslat dívku do postele a to tak rychle, aby se mohla zavčas vrátit ke svým hostům do salonu. Když vstoupila, rozhlédla se úzkostlivě po obličejích manžela i svých hostů, ale vychla s obrovskou úlevou, když zjistila, že nikdo z nich si ničeho nepovšimnul a pokračovali hluboce ponořeni do živé diskuse. Návštěva se prodloužila ještě o několik dobrých okamžiků. Když se Montalvovi loučili, že se jím vše velmi líbilo a že už promysleli plány, aby se mohli všichni opět společně vidět. Odpoledne bylo tedy zachráněné, ale Pilar přesto přemýšlela o tom, jak její přítelkyně Maria Teresa byla velmi optimistická, když tvrdila, že je docela snadné přeměnit nějakou vesnickou dívčinu na dobrou služebnou.


 

V OBUVNICTVÍ


Paní (vstupuje do obchodu): “Dobrý den.”

Prodavačka: “Dobrý den, čím Vám mohu posloužit?”

Paní: “Chtěla bych se podívat na nějaké boty…”

Prodavačka: “Dobře, posaďte se tady, prosím.”

Paní: “Děkuji.” (sedá si a povzdychne si s úlevou)

Prodavačka: “Jaký druh obuvi si přejete?”

Paní: “Tedy…já přesně nevím, totiž, střevíce na odpoledne, vykrojené, s vysokým podpatkem.”

Prodavačka: “Přejete si nějakou speciální barvu?”

Paní: “Ne, to ne…je mi to jedno,...snad černé nebo akvamarín…”

Prodavačka: “a jakou velikost?”

Paní: “36”

Prodavačka: “Okamžik paní, hned Vám přinesu několik modelů.”

Paní: (zouvá si svoje boty s velkou úlevou) “Ach!”

Prodavačka: (vrací se) “Tady přináším několik modelů, které si myslím, že se Vám budou líbit. Podívejte se na ty první botky. Jsou velmi elegantní.”

Paní: “Ano…,a le ve špičce jsou velmi zúžené.”

Prodavačka: “Ale tak se teď nosí, paní, avšak můžu Vás ujistit, že přesto jsou velmi pohodlné. Nechcete si je vyzkoušet?”

Paní: “Ne, ne, děkuji. Ráda se podívám na ty druhé.”

Prodavačka: “Tady máte další model. Je to velmi jemný materiál a lak je prvotřídní!”

Paní: “Mně se ale nelíbí “lakýrky”. Brzy se poškodí.”

Prodavačka: “To ale vždy záleží na kvalitě, ale koneckonců, jestli si přejete něčo jiného…buďte tak laskavá a chvilku počkejte, paní, já Vám přinesu ze skladu některé modely, které jsme právě dostali.”

Paní: “Ale to se neobtěžujte, prosím.”

Prodavačka: “To není obtěžování…okamžik.” (odchází směrem do skladu. V tomto okamžiku vchází do obchodu s obuví nějaký pán, který když zahlédl paní, překvapeně se k ní obrátil)

Pán: “Pepito! Co tady děláš?”

Paní: “Ahoj, to se ptám i já. Co ty tu děláš v tomto obuvnickém obchodě?”

Pán: “Přijel jsem si koupit nějaké vložky do bot. Ale nechápu, co Ty tu děláš? Už jsem ti mnohokrát říkal, že tento měsíc nemůžeme vydat ani pesetu navíc. Musíme především zaplatit školu našim dětem, splátku za lednici a také splátku za televizor. A přes veškerá moje upozornění Tě nacházím v obchodě s obuví, kde si jistě chceš koupit zase nové boty! To je nemožné, takto můžeme skončit úplně zruinováni.”

Paní: “Ale Carlosi! Já jsem přece nepřišla si kupovat nějaké nové boty.”

Pán: “Že ne? Tak tedy, co tu děláš, usazena na židli a obklopena různými páry bot?”

Paní: “Však uvidíš…dnes ráno jsem vyšla vyřídit nějaké nutné nákupy. Musela jsem koupit ponožky pro děti, utěrky na nádobí do kuchyně a ještě nějaké drobnosti. Pak jsem šla do obchodu dona Fernanda, protože tam mají všechno mnohem levnější. Proč mi předhazuje, že se nestarám o šetření? Potom jsem šla koupit poštovní známky a šla na poštu poslat psaní tetě Enriquetě. Moc jsem toho nachodila a nakonec jsem byla hrozně unavená. Boty mně způsobovaly velkou bolest a už jsem nebyla schopna udělat jediný krok. A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych si alespoň na chvilku mohla ty boty vyzout. Náhle jsem měla šťastný nápad. V nějakém obchodě s obuví! V takovém obchodě si mohu sednout a sundat si boty aniž bych vzbudila nějakou pozornost. A tam jsem přišla sem.”

Pán: “Ale Pepito! To jsi dopustila nechat se obsluhovat zbytečně a s tolika páry střevíců?”

Paní: “A co jiného jsem měla dělat?”

Pán: “Chudák prodavačka!”


 

PRÁCE NA ČERNO


“Poslyš, Paco,” řekla Elena jednoho dne svému muži během jídla. “Mám ucpanou výlevku mycího stolu a jeden z kohoutků odkapává. Mohl bys to pročistit a kohoutek opravit?” “Oh, děvče, o tom mi ani nemluv, já nerozumím těmto věcem.” “No ale mnoho manželů to dělá!” “Protože jsou zručnější a mají více času než mám já. Podívej děvče, zavolej instalatéra. On je tím správným člověkem.” Jsou však věci, které se snadněji říkají než dělají. Elena volala do jedné instalatérské firmu, ale tam jí řekli, že mají teď o dovolených málo personálu a tak nejbližší termín, kdyby mohl někdo přijít, je až za 8 dnů. V dalších dvou servisech odpověděli totéž. Ve čtvrtém podniku slíbili přijít za 15 dnů. Nakonec jí napadlo popovídat si s vrátnou a ta jí řekla, že jeden její příbuzný, který pracuje v jednom instalatérském podniku, se ve volném čase věnuje melouchům a ten by jí mohl vyhovět. Slíbila, že ho vyrozumí co možná nejdříve. Dva dny nato, už se smrákalo, konečně přišel instalatér, špatně oholený chlap mrzutého výrazu, měl s sebou starou kabelu plnou nářadí, kterou měl zavěšenou v podpaží. Elena mu vysvětlila, co by měl opravit a on, drbal se za uchem a následoval ji do kuchyně a hned začal manipulovat se sifonem výlevky. Uvolnil jednu matici a nechal neopatrně vytékat vodu. Elena, jak viděla, jak se právě vytrhnutá podlaha začala znečišťovat špinavou vodou “Poslyšte,” řekla nesměle, “nemohl byste pod to něco dát?” Právě před chvílí jsem vyčistila celou podlahu v kuchyni a …” Nemohu to jinak dělat, paní, přerušil jí ten chlap dosti drsně. Elena nenaléhala více. Co jí také zbývalo. Bude se muset opět smířit s osudem a podlahu potom znova vyčistit. Mezitím instalatér opět upevnil matici na své místo a začal se zabývat závadným kohoutkem. Běžným způsobem ho odšrouboval, vyměnil kožené těsnění a znovu ho namontoval. Potom pustil opět vodu. Avšak kohoutek dále kapal. “Nemůžete to opravit lépe?” Zeptala se Elena. “Jestli chcete, aby to bylo v úplném pořádku, musíte vyměnit celý kohoutek. Tento už neposlouží. V těchto moderních domech je vše ve špatné kvalitě. Všichni ti konstruktéři jsou pěkní gauneři.” A lidé jsou takoví idioti, že jim za to ještě platí.” Elena se tak vlastně bez odporu cítila vtažena mezi idioty. “Dobře tedy kolik Vám dlužím?” vzdechla. “50 peset.” “50 peset? 50 peset za tyto dvě maličkosti? Ale…ale vždyť jste pracoval pouhých pár minut!” “Tedy 50 peset. Čas jsou peníze a mne to ten čas stálo. A můžete být spokojená, že jsem vůbec přišel. Udělal jsem to pro Vás, protože mne o to požádala moje sestřenice, ta domovnice.” Elena nechtěla pokračovat v této diskusi a šla hledat 50 peset. Když se vrátila uslyšela zvonit telefon. Byl to ten elektrikář, který ji sdělil před několika dny, že má nějakou urgentní práci mimo Madrid a mohl by tedy přijít až za týden. Elena zavěsila telefon vzdychla si a když se obrátila, střetla se pohledem s instalatérem, který pozorně poslouchal její konverzaci. “Máte porouchané nějaké světlo?” Řekl téměř příjemným hlasem. Elena byla ve stavu poslat ho hned k čertu, ale zvítězilo její dobré vychování. “Ano, nesvítí lampa v obývacím pokoji a žárovka bude zřejmě spálená. Vyzkoušela jsem ji na jiném místě. Závada tedy bude asi v zástrčce ve zdi.” Instalatér se na ni teď podíval úplně jiným pohledem, měl v očích téměř prosebný výraz. “Jestli chcete paní,...já jsem velmi vášnivý elektrikář. Je to pro mne zábava víte? Doma trávím celý volný čas opravou elektrických spotřebičů, našich i mých přátel. Dokonce i radiopřijímačů a tak…” dodal s pýchou. “Mohu se podívat na zástrčku?” Elena chvíli váhala, ale pak usoudila, že nic neztratí tím, že on se na to podívá. Bylo velmi nepříjemné zůstávat bez dostatečného světla a navíc v obývacím pokoji. “Dobrý, tak se na to podívejte.” Muž šel za ní, klekl si na kolena k zástrčce, vyndal si z brašny šroubovák a odmontoval ji trpělivě a s největší opatrností. “Podívejte se” řekl po ověření nálezu. “Už jsem našel příčinu závady. Tyto drátky jsou zničené. Já je rychle nahradím” Pracoval několik minu, umístit zástrčku opět na svoje místo, připojil lampu a světlo se rozsvítilo. “Vidíte, už je to hotovo! Už zase můžete svítit.” “Moc Vám děkuji”, řekla Elena opravdu potěšená. “Byl jste velmi laskavý. A kolik Vám nyní dlužím?” “Nic, paní, nic. Já nejsem elektrikář. Říkám Vám. Je to můj koníček.” Elena opakovala své díky a rozloučila se s ním. když se vrátila do pokoje, zůstala zamyšlená. Co kdyby ten elektrikář měl instalatérství jako koníčka, mohl by jí také opravit kapající kohoutek v kuchyni. A možná zadarmo. Bylo to jedinečné řešení!


Comments


bottom of page